V ranním polospánku,

nesen na červánku

navzdor realitě

šeptám miluji tě

Osud sám cestě mé
požehnal v neděli,
čisté a nádherné
seslal mi anděly

Andělé na věžích
do nebe hleděli
Může být láska hřích?
Ptal jsem se. Mlčeli…

Nevěříce vlastním očím,
že do stejné řeky
plné vlastní krve vkročím
ač varován věky

K tomu byl jsem matkou zplozen?
K tomu žil jsem dosud?
Nevstoupiv, však davem shozen,
tupost a ne osud!

Hola hola, škola volá!
skončily nám prázdniny :-(
Do lavice rovnou z mola
hy, chy, ky, ry, bi ki ny…

V Praze tam se dobře daří – pravým,
tunely tam tuneláři staví…

Dováděli právě
dva koníci hluční
za Taxisem v trávě
a nebyli Luční…

Sedím si pod lesem
s výhledem na louky,
šťastný jak kotě jsem,
jak prvně u holky,

sleduji pavouky

Z mateřídoušky
když plnými doušky
si za letní bouřky
opravné zkoušky
užívám z prvouky

Jako jiskra z ohně v mrazu,
která nocí mihne se,
jako závěj v prudkém srázu,
jenž tě smrti unese

Jako někdo kdo tě zvedá,
když jsi pozbyl zbytek sil,
v prostřed pouště vodu hledá,
abys znova vstal a pil

Odevzdá se, aniž žádá,
sotva bys ji pochopil,
proč jak anděl s tebou padá,
pouze proto, abys žil…

To vám bylo páni dílo,
v ložnici i na lince!
Škoda, že v tom lásky bylo,
míň jak rumu v pralince…

Došlo k ránu v sudu víno,
chlebíčky i kapučíno
na něž bylo napůjčíno…